Tento mohelnický odchovanec působil v šumperském dresu 15 sezón a vstřelil téměř 200 branek. To je nejvíce ze všech hráčů, kteří kdy na Tyršově stadionu působili. Přesto je STANISLAV GEREŠ pro současnou generaci fanoušků neznámým hráčem. V sedmdesátých letech byl ale šumperskou hokejovou ikonou, jako jsou dnes například Holík nebo Štůrala. 

Vy jste začínal s hokejem v Mohelnici. Jaké byly Vaše hokejové začátky?

Já jsem bydlel asi půl kilometru od Křemačovského rybníka, a protože jsem z početné rodiny, měl jsem čtyři bratry a tři sestry, tak mými největšími vzory byli moji bratři, kteří mě k hokeji dovedli. Spolu jsme chodili na Křemačovský rybník a tam začínaly moje první hokejové   krůčky. Navíc u nás v Mohelnici nebyla žádná organizační struktura a neexistovala tam žákovská kategorie, takže jsem hrál s těmi staršími hráči a už v deváté třídě jsem hrál za muže. To bylo v roce 1964 – 1965. Shodou okolností jsem hrál dokonce s mým učitelem ze školy, s panem Petruškou, který byl mohelnickou hokejovou i fotbalovou ikonou. Hrál jsem tam vlastně až do sezóny 1968/69, kdy Mohelnice hrála nejvyšší soutěž na okrese – divizi. To jsme hráli třeba s Duklou Opava, Meoptou Přerov, Vsetínem, Kopřivnicí a pod. V roce 1969 na podzim jsem narukoval do VÚ Zábřeh na Mor. 

To byla, tuším, Dukla Zábřeh?

Ano. To bylo jen na jednu sezónu. Za rok 1969 jsem byl vyhlášen mezi 10 ti nejlepšími sportovci okresu. Tak se o mně dozvěděli v Šumperku, který zrovna hrál kvalifikaci o divizi. Navíc jsem hrál ještě fotbal. Jenže jsem měl z fotbalu těžký úraz nohy a tak jsem celou sezónu 1970/71 vynechal. A v roce 1971 už jsem nastupoval v Šumperku na letní přípravu. Stále jsem měl ještě s nohou problémy, čekala mě operace  a vytáhnutí šroubů a dlahy. Pak už jsem stabilně nastupoval. Když jsem do Šumperka přišel byla to pro mě velká výzva. Potkal jsem se tu s hráči ze Zlína a z Brna. Těmto klukům jsem záviděl, že si prošli všemi  žákovskými a dorosteneckými kategoriemi a své hokejové základy sbírali pod vedením trenérů. Kdežto já jsem byl spíše samouk, protože v Mohelnici třeba neexistovala ani žákovská a dorostenecká kategorie. Ale o to větší to pro mě byla výzva a o to víc jsem makal a myslím, že během dvou, tří let jsem tento handicap smazal.

Po Vašem příhodu do Šumperka jste hned vyhráli divizi a najednou jste byli ve druhé lize, což byl v té době největší úspěch v historii klubu.

To je pravda. To tu hráli taková mužstva, jako třeba Vítkovice, Ingstav Brno, Zlín, Opava a podobně. To byl pro nás obrovský skok. Hráli jsme proti takovým hráčům jako Vůjtek, bratři Soukupové, Metelka, Kacíř, …

Jaký byl rozdíl mezi divizí a druhou ligou? 

Obrovský.

Protože první výhru si Šumperk připsal až v druhé půlce soutěže.

Přesně tak. My jsme se tam rozkoukávali. To byli totiž všichni profesionálové a my byli takoví…

Vy jste nakonec tu soutěž zachránili s docela velkým štěstím, vlastně rozhodl jeden gól.

Ano, to byla Jihlava. A ten gól si pamatuji, dával ho Láďa Menšík. Vyhráli jsme, tuším, 5:2.

Ano, je to tak. A v Jihlavě se předtím prohrálo 5:3

Ano. Na to si vzpomínám.

Jak jste vnímali podporu diváků, protože i když se hrálo na chvostu tabulky, tak pořád na hokej chodilo hodně lidí?

Fanoušci byli hlavně zvědaví na mužstva, která byla stabilizovaná v téhle soutěži, jako Zlín, Brno, Vítkovice atd., samozřejmě to fanoušky  z celého okresu na stadion táhlo. To byly návštěvy kolem třech až třech a půl tisíce. To tu tenkrát bylo úplně normální.

V loňské sezóně byl uveden na webu o historii šumperského hokeje Váš spoluhráč Ivo Winkler do Síně slávy, který před tou druholigovou sezónou přišel do Šumperka z Opavy. Jak jste tohoto slavného spoluhráče vnímal vy?

Byla to pro mě osobnost. V té době jsem k němu vzhlížel se vztyčenou hlavou. Ivoš hrál dříve několik sezon za Rudou hvězdu Brno a to hovořilo samo za sebe. Byl to pan hokejista  s velkým P. Já jsem se od něj hodně učil. 

Teď jak jsem mluvil o té Síni slávy, víte, kdo do ní byl uveden letos?

Ne.

Vy.

Ale?

Rozhodla o tom šestičlenná porota složená z odborníků a novinářů. Uvedeni již byli Dopita, Jenáček, Kučera, Daniel Kunce, Bařica, Meluzín, Winkler a letos Vy. Co říkáte na tuhle společnost, do níž jste se dostal?

Pro mě je to obrovská čest, když tu vidím ta jména, a teď jsem se dozvěděl, že já mezi ty reprezentanty také patřím….(upřímný smích)

Myslím, že ta volba byla celkem jasná, protože Vy jste v Šumperku odehrál 15 sezón a taky jste vstřelil nejvíce branek, odhadem kolem 180 – 190.

Tam jsou počítané i přáteláky?

Ne

Aha. Protože i s přáteláky jsem jich dal asi 400.

To je opravdu hodně. Máte nějaký gól, na který opravdu nezapomenete? 

Vybavuje se mi jich víc. Asi ten v Havířově. To jsme tam vyhráli 6:5 a já dával ten šestý gól a my postoupili do kvalifikace. To byla nádherná branka. Ale těch branek bylo hodně. Já byl technický hráč a většina mých gólů byly blafáky. Pamatuji si, jak v Havířově chytal Raděvič, který chytal i v Šumperku, a já mu dal tři góly a všechny tři blafáky. Pak mě honil s hokejkou a řval „já tě zabiju“. Na to taky strašně rád vzpomínám.

Během Vašeho působení v Šumperku jste taky hrál pod mnoha trenéry. Na kterého nejvíc vzpomínáte?

Nejlepší hokej, který se tu kdy hrál, tak byl za pana Pavliše. Pan Mrlík měl taky obrovské zásluhy, ale na prvním místě bych uvedl Zdeňka Pavliše. Než přišel do Šumperka, tak dělal třetího asistenta Standovi Neveselému v Dukle Jihlava a ty jeho tréninkové jednotky byly úžasné. To, co se trénovalo  v Dukle Jihlava, tak vlastně přenesl sem na šumperský led. Ať už to byla letní příprava, nebo tréninky na ledě. Navíc měl šťastnou ruku, když postavil útok - Standa Hložek, Jan Srnec a já, protože tento útok byl, jak se říká, „boží“. Během čtrnácti dnů jsme si padli do oka a hráli jsme jako z partesu. V téhle „lajně“ jsem se cítil nejlíp a byly to moje nejlepší hokejové zážitky. Navíc si myslím, že tady můj hokej gradoval.

Jaký byl naopak Váš nejhorší moment v kariéře? 

Největší zklamáním pro mě bylo, když za mnou přišel trenér Pavel Ekrt a oznámil mně, že už o mne, jako hráče nemá zájem. A já se cítil, že bych mohl hrát ještě dál. Řekl jsem mu, že ještě nechci končit s hokejem. Navrhl mně tedy pozici asistenta trenéra. Nemám v povaze někomu oponovat, tak jsem na to kývl. To bylo pro mě největší zklamání, protože já se ještě cítil herně aspoň na dvě sezony. 

Jaké to potom bylo, když jste nestál na ledě, ale na střídačce za hráči?

Trvalo mi to hodně dlouho. Duchem jsem byl pořád s klukama na ledě. Kolikrát jsem ani nevnímal, co hlavní trenér vykládá klukům. Já se pořád přizpůsoboval těm na ledě. Bylo to něco těžko popsatelného, protože po tolika letech jim najednou stojím za zády.

Vy jste se k trénování potom ještě vrátil v devadesátých letech.

To si mě jako asistenta vybral Martin Šašek, kterého potom odvolali a já převzal funkci hlavního trenéra. Ale to už  bylo období, kdy se nevědělo, jestli se bude hrát dál, protože jsme se potýkali s finančními problémy a vypadalo to, že hokej ve městě zanikne.

V té sezóně se kostra mužstva poslala do Moravské Třebové, aby jí pomohla k postupu do 2. ligy. Jak se trénuje mužstvo, z něhož v průběhu sezóny velká část odejde?

To jsem zrovna trénoval s Petrem Klepsou. Když jsme začínali letní přípravu, tak jsme s tímto odlivem hráčů počítali. Ale šli jsme do toho. Po letní sezóně se tu ale objevil pan Štodt a koupila se 2. liga. A to už jsem věděl, že skončím, protože jsem neměl trenérskou kvalifikaci pro druhou ligu. Mužstvo mužů převzal Peťa Rutar s Honzou Přikrylem. Já jsem potom trénoval dorostence. A to už se tu skupovali hráči jako Jenáček, Kučera a podobně, kteří postavili základy novodobé éry.

Co bylo potom s Vámi?

Já s trénováním neskončil úplně. V té době mi dorůstal syn, který byl ve druhé třídě. Tak jsme se Zdeňkem Novákem tu druhou třídu vedli a to až do sedmé třídy. Zdeněk se pak oddělil a vrátil se zpátky do přípravky a já šel s těma klukama až do dorostu. Takže jsem tu působil ještě dalších deset let jako trenér mládeže.

Co jste dělal kromě hokeje?  Hokejem v těchto nižších úrovních se totiž určitě nedalo uživit?

Já jsem vyučený elektromechanik a celou dobu jsem dělal v ŽOSce. Když jsem přišel v roce 1971, tak jsme pracovali od 6 do 12 hod. a trénovali jsme od 13 do 14,30 hod. A takhle to pokračovalo až do doby, než jsem skončil s hokejem. A v těch posledních letech, kdy už nebylo moc peněz, tak jsme trénovali až večer. A celou dobu až do důchodu jsem dělal v ŽOSce, nebo teď vlastně v Pars nova.

Čím jste se bavil?

Chytli mě běžky, jsem blázen do běžek, takže hory. Javorníky, Žďárské vrchy, Krkonoše, Orličky…bavil jsem se tímhle. 

Teď ještě takový malý dotazník. Váš nejoblíbenější spoluhráč?

Těch bylo víc. V těch začátcích to byl Honza Kobza, Franta Seidl, později Standa Hložek, Honza Srnec, potom třeba Jirka a Pepa Křesinové. Ale nejblíže mi byl Mira Hönig, Jarda Janoušek, Laďa Fišer, Peťa Klepsa a Ruda Hampl.  Opravdu poctiví kluci. Obzvlášť Mira Hönig.

Nejoblíbenější soupeř?

Podle mě Studénka, protože na tu se mi dost dařilo. A ještě Třinec, tam jsem taky dával dost gólů.

Nejoblíbenější stadion?

V té době byla většina stadionů otevřených. Nejoblíbenější byl asi tady doma, v Šumperku. 

Nakonec takovou perličku. Mezi staršími hráči koluje taková příhoda z nekrytého stadiónu ve Žďáru nad Sázavou ze sezóny 1975/76. Vzpomenete si na to utkání?

My jsme tam jeli hrát mistrovský zápas a to tam bylo snad minus 19 stupňů. Tak to byly galeje. To jsme si nemohli ani odplivnout. Okamžitě to přimrzalo.

V té sezóně jste s přehledem vyhráli divizi a právě tohle utkání jste prohráli 9:0 s podprůměrným Žďárem. To opravdu v té zimě nešlo?

Ne, nešlo. A domácí na to byli zvyklí.

Teď v současnosti sledujete šumperský hokej?

Sleduji po internetu, protože teď na hokej nemůžu chodit. Potkala mě totiž ta nejhorší diagnóza, která může člověka navštívit. Jsem půl roku po operaci. Mám moc slabou imunitu a mám strach, abych se někde nenachladil. Ale já jsem bojovník a budu bojovat jako na ledě. A nepřipouštím si nic než výhru. Ale hokej stále sleduji po internetu.

Takže na dnešní utkání v Jihlavě se budete dívat?

Ano. Samozřejmě klukům fandím. Přeji šumperskému hokeji ještě hodně dlouho dobrých sezon a stále plný dům věrných fanoušků.

Popisky k fotografiím

1 Stanislav Gereš dnes

2 začátky na rybníce, Gereš druhý zleva

3 Mohelnice 1967, Gereš dole, první zprava

4 1971/72

5 Gereš (vlevo) se spoluhráči Karlem Procházkou a Františkem Hudcem

6 1979/80, Gereš s kapitánským céčkem

7 1993/94, asistent trenéra, Gereš dole, třetí zprava

 8 2013, Gereš vhazuje čestné bully před utkáním s Třebíčí